Víkend 6.-8. 3. byl pro naše středisko významnější než jiné víkendy. Proběhla totiž výprava oldskautů. Ale nebyla to obyčejná výprava oldskautů. Byla to … … speciální výprava oldskautů. O tom více později.
Než jsme mohli vůbec vyrazit, museli jsme vynaložit obrovské množství našich intelektuálních schopností a strávit nejednu (nedvě a netři…) noci dešifrováním těch nejzašifrovanějších šifrovacích šifer, které zašifrovala naše nejšifrovatější Šifrantka (P = Ši, l = f, a = r, m = a, e = n, n = t). Tenhle šifrovací maraton začal už 22. ledna a s vypětím posledních mozkových kapacit to někteří tak tak stihli vyluštit 4. března. Tedy dva dny před odjezdem. To už i sama Plamenka byla trochu nesvá, jestli to s obtížností šifer kapánek nepřehnala. Šifrovalo se dnem i nocí, po jednom, ve dvojicích i šifrovacích týmech, offline i online. Výsledkem této “zábavné” aktivity byly názvy šesti míst v ČR. A kdo by si myslel, že skončíme na jednom z nich, byl by bláhový. To by bylo moc jednoduché. Jelo se totiž na místo sedmé! To s těmi šesti nemělo zhola nic společného. Kromě jedné jediné věci - leželo na průsečíku úseček, jejichž počátky a konce ležely ve správně… Ale proč to sem vlastně budu vypisovat. Kdo za sebou nemá matematické gymnázium a 4 zkoušky z deskriptivní geometrie to stejně nepochopí. Stejně jako já. Takže stroze a bez zbytečného vysvětlování - cíl výpravy byla turistická ubytovna v Celném v Orlických horách - zapadlé vesničce kdesi u hranic s Polskem, o které by nikdo nikdy neslyšel, kdyby ji, kvůli tepelnému štítku z oné turistické chaty, nemusel napájet celý jeden blok Dukovan. Kromě spotřeby elektřiny ale byla ubytovna perfektní a poskytla vše, co jsme potřebovali. Tedy hlavně společenskou místnost, kde bychom se mohli společenštit.
V pátek večer, když dorazili i ti nejposlednější z nejposlednějších, jsme hned začali programem. Plamenka si pro nás připravila videjka o historii našeho střediska. Hlavně asi proto, že někteří oldskauti nejsou zase úplně tak old, aby si pamatovali ty úplné začátky. Tedy on takový vlastně není nikdo z nás, protože naše středisko vzniklo již v roce 1919. Tak či onak jsme u toho společně vzpomínali, jaké rozmanité akce jsme absolvovali, jaké klukoviny, a samozřejmě i holkoviny (abych byl genderově neutrální), jsme napáchali, co jsme si při tom užili srandy a kolik dětí tou “naší” skautskou výchovou již prošlo. Někdy jsme jen zírali, jestli je možné, že se tohle všechno opravdu stalo. Na závěr večera jsme si zahráli deskovou hru Tep-faktor a pak už jen, plni očekávání, co přinese další den, zalezli do spacáků.
Na sobotu byl v plánu výlet na Suchý vrch - majestátní vrchol tyčící se do výšky 995m.n.m., na jehož spičče stojí rozhledna, na kterou vede 130 schodů. Zdolat něco takového, vyžaduje kromě méně podstatných věcí jako pečlivého plánování a tréninku, především bohatou a na buchty vydatnou snídani. Naštěstí jsme byli jako správní oldskauti přesně na takovou situaci připraveni - každý z domova přivezl nějakou upečenou dobrůtku. Byla to taková tradiční buchetová snídaně. Jen s tím rozdílem, že místo chleba byla buchta, místo rohlíků buchta, místo párku buchta, vajíčka byla nahrazena buchtou a jako dezert si pak kdokoliv z nás i z celé vesnice a přilehlého okolí Královehradeckého kraje mohl dát buchtu. Měli jsme jich tolik, že jsme je jedli i cestou domů. A co zbylo, poslali po Štěpovi do Prahy do národní potravinové banky.
Posilněni snídaní, jsme se vydali na cestu. Vzali jsme to nejkratší cestou k vlakové trati a protože tudy jezdí vlak jen jednou ročně a další vlak jel podle jízdního řádu až v pondělí následujícího roku, zkrátili jsme cestu o dobrých 342m chůzí po kolejích. Kdo šel někdy po kolejích, ví, jak nepřirozeně vzdálené od sebe jednotlivé pražce jsou. Když šlápnete na každý, uděláte bezmála 2x více kroků než při normální chůzi, a když na každý druhý, tak jste jak laň, co přeskakuje plot obory. Naštěstí se takto nešlo dlouho. Po chvíli se totiž ze zatáčky vyřítil vlak. Asi měl ten loňský, jak je u ČD zvykem, zpoždění. A nebo prostě jen někdo udělal chybu při hledání v řádu, že? Z trati jsme proskákali ostružinovým pralesem a nadšeni z ušetřených metrů se vydali vzhůru.
Cesta se klikatila přes louky, planiny, lesy, místy i po silničkách a cestičkách. Tu a tam stačilo udělat několik kroků stranou a člověk se ocitl v jednom z obrovského množství pěchotních srubů, tvrzí a pevností, které zde byly vystavěny během let 1936-1938. Ty nejmenší jsou jednoduché a nejsou až tak zajímavé, ale tady, v Orlických horách, jsou i vícepatrové a několik z nich tak obrovských, že by se člověk sám ztratil. Ty ale nejsou volně přístupné. Naprostá rarita je pak převrácený řopík, pod kterým vybuchla puma, jež celý řopík převrátila na bok, avšak kromě díry v jedné jeho stěně, zůstal neporušený. V jednom z takových vícepatrových jsme dokonce objevili zimující netopýry. Naštěstí jsme byli po obědě - domácí sekaná s chlebem a kyselou okurkou, tak jsme je nechali spát a pokračovali vzhůru.
Jak jsme nabírali výškové metry, okolní vegetace se snižovala a na některých místech se začal objevovat sníh a následně led a souvislé ledové plochy. V podstatě jako zamrzlý Bajkal, ale ten je alespoň vodorovný. Ani jsme se nemuseli dostat do 8000 m.n.m. a přesto se někteří ocitli v zóně smrti. Huya Ska měl větší štěstí a i navzdory své letní obuvi zdolal ledovcová pole bez ztráty kytičky. Chudák Vinnetou už bohužel to štěstí neměla a při jednom ze svých mnoha pádů, kterým se nevyhnul snad nikdo z naší výpravy, si zlomila několik kostí v pravé ruce (doslova). Jako správný náčelník Apačů se však bolesti nepodvolila a vydržela s námi až do konce víkendu. Za to jsme byli moc rádi, i když to bohužel znamenalo, že nehrála na kytaru, na což jsme se moc těšili. Jak jsem již zmínil dříve, po dosažení vrcholu nás čekalo ještě těch 130 schodů, kterými jsme se dostali nahoru do rozhledny a mohli si užít rozhledy po kraji a zapadající sluníčko. Bohužel byl trochu opar, tak viditelnost nebyla nic moc.
Co se ukázalo jako geniální tah, bylo vyvézt si ráno auta na Suchý vrch. Soumrak byl za rohem a cesta dolů po tmě, jakkoliv dobrodružná by byla, zaváněla dalšími zlomeninami a do toho se nám opravdu nechtělo. Nasedli jsme tedy do povozů a klikatou silničkou sjeli zpět do chaty. Jelikož cesta trvala dobrou půl hodinku, měli jsme prostor nabrat síly na další program. Tím se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu, co se o víkendu stalo.
Za svitu petrolejky jsme došli k ohništi, stoupli si do kruhu a pod nebem plným hvězd zazněla tato slova:
“Dnes zakládáme tento kmen, abychom neztratili směr, kterým jsme se kdysi vydali. Ať je tento kmen místem, kam se rádi vracíme, kde se vždycky upřímně zasmějeme a kde víme, že v tom nejsme sami.”
Tím jsme oficiálně založili kmen oldskautů střediska Povodeň. Součástí rituálu bylo vzít svoji uzlovačku, na ní uvázat uzlíky, které symbolizovaly tečky a čárky morseovky, a vytvořit tak na uzlovačce počáteční písmeno svého jména nebo přezdívky. Uzlovačky jsme pak svázali pevně k sobě na znamení toho, jak pevný tento kmen je. Na závěr dostal každý oldskautský šátek. Jen Honza se bohužel rituálu nezúčastnil, protože musel odjet předčasně domů.
Po návratu do chaty nám Plamenka uvařila sladkokyselou omáčku s obalovanými kousky kuřete a rýží. Nezbylo nic. Dokonce ani na některé členy mnoho nezůstalo. Naštěstí jsme měli zálohu - buchty. Po večeři jsme pokračovali dalším video okénkem do historie střediska. Opět jsme vzpomínali a nevěřícně kroutili hlavami nad společnými zážitky a momenty, z nichž některé měly být pro jistotu dávno zapomenuty. Skalní příznivci zvuků kytar a zpěvu (což byli všichni) pak pokračovali až do pozdních nočních nebo tedy spíše brzkých ranních hodin.
Nedělní ráno probíhalo podobně jako sobotní - buchtovým obžerstvím. Do detailů tentokrát zabíhat nebudu a raději popíši, jak jsme pak bleskurychle chatu uklidili, předali správci a vyrazili do Neratova. Vesničky na samé hranici České republiky, ve které se nachází zrekonstruovaný kostel se skleněnou střechou, díky čemu kostel působí, na rozdíl od v podstatě jakýchkoliv jiných kostelů, velmi neobvyklou atmosférou. Je obdivuhodné, jak takové dílo může vzniknout a za tímto obdivováním sem proudí davy poutníků. Nicméně většina z nás není tak posedlá architekturou jako Plamenka a Svišť, kteří by, kdybychom je nevytáhli ven, seděli uvnitř a obdivovali ještě dnes.
Na nás čekal poslední zážitek víkendu - naučná stezka Zemské brány. Ta vede údolíčkem Divoké Orlice a hned u vstupu jsou povětrnostní podmínky tak příhodné, že se v zatáčce hned pod ledopádem místo schodů z mostu vytvořila ledová klouzačka. Kdo byl vybaven, nasadil nesmeky a smál se ostatním, kteří, například jako Delfi, jeli po zadku a bez možnosti brzd dolů, bezmocně se chytajíc čehokoliv a kohokoliv kolem. Naštěstí se cesta brzy zlepšila a kromě několika bahnitých míst byla víceméně zpevněná a pohodlná k chůzi. I tak jsme asi po 1,5 km usoudili, že je na čase se vrátit. Ne však stejnou cestou. To by udělal jen bohapustý cestovatelský barbar. Jít pohodlnou cestou by pro nás bylo příliš nudné. Rozhodli jsme se tedy vydrápat se planinou podle azimutu na sever, kde se v lese ukrývala nádherná křivolaká a rozmáčená cesta, jež nás zavedla zpět k Pašerácké lávce. Odtud už jsme neměli jinou možnost, než jít tou původní. A ano, ten ledovec jsme museli zase vylézt zpátky.
Před jízdou jsme doplnili energii v podobě buchet, vyměnili objetí na rozloučenou a smutní, že naše dobrodružství končí, vyrazili zpět k domovům.
Příští výpravu si vzal na starosti Štěpa a my se už teď nemůžeme dočkat toho, co si pro nás připraví.